knížky

Co jsem přečetla během dlouhých zimních večerů

21:36


Jaro už je oficiálně tady, třikrát jupí jupí jééééj, temné večery jsou zase o něco kratší = méně večerního času na čtení, ale = více odpoledního času na čtení. Ačkoliv jsem během zimy neměla školu a ještě nepracovala, byla jsem více zaneprázdněná různým vyřizováním a úkoly a měla jsem méně volného času na čtení, než bych si představovala a nepřečetla toho tolik, kolik jsem si přála. Upřímně jsem se totiž už v letadle těšila domů na spoustu knížek, které si po návratu přečtu. Přesto všechno, jsem něco málo stihnout přečetla a chtěla jsem se s vámi o své přečtené knížky podělit, protože se mi všechny moc líbily a nerada bych si je nechala jenom pro sebe. Celý článek vznikl napůl ve spolupráci s knihkupectvím MegaKnihy a napůl s Ježíškem, který mi loni k Vánocům nadělil spoustu knížek, do kterých se postupně pouštím.


The Little Book of Hygge mám doma už delší dobu, respektive od doby, kdy jsem se vrátila na chvilku ze Skandinávie. V té době jsem byla posedlá angličtinou a nemohla jsem se ji nabažit. Paradoxně do té doby jsem se vždy anglickým knížkám vyhýbala jako čert kříže a měla z nich strach, i když jsem díky své škole přicházela do styku s anglickou literaturou dennodenně (studuji všechny předměty v angličtině). A právě naopak po příjezdu jsem zase odmítala číst české knížky, neboť jsem pořád chtěla zlepšovat svou úroveň angličtiny a nechtěla ji nechat jen tak být...


Ke své velké šikovnosti jsem si potom když jsem odlétala zase pryč, knížku doma zapomněla a pořádně jsem se do ní pustila až teď. Ale jsem z ní moc nadšená! Pokud máte strach číst knížky v angličtině, tak tuhle vám mile ráda jenom doporučím. Na čtení je opravdu jednoduchá, není to nic složitého a krásně vysvětluje celý pojem hygge i to, jak lidé ve Skandinávii žijí. Nestahovala bych to jenom na Dánsko, protože bych řekla, že je to tak nějak v kostce všeobecný lifestyle všech lidí ze Skandinávie a je to přesně to, co mě na mém životě ve Švédsku učarovalo nejvíce a co mi tu teď tolik chybí. Všechno je to tak krásně a podrobně popsané, doplněné o spoustu hezkých ilustrací, ať už kreslených či vyfocených a i spoustu receptů.

Mimo jiné knížka dává i plno tipů, jak si udělat život jednodušší a žít šťastněji, jednodušeji a lépe, zkrátka mít hygge život, ať už žijete kdekoliv. Navíc mohu potvrdit, že vše, co je v knize napsané je opravdu pravda a lidé ve Skandinávii takto opravdu žijí. Takže za mě osobně určitě ano pro tuto knížku a velké plus za to, že se dá na MegaKnihách sehnat i v angličtině. Jak jsem již zmínila, nejenom že s MegaKnihami spolupracuji, ale ráda zde i nakupuji, nejen já, ale i celá má rodina, mimo naši spolupráci. Líbí se mi, že oproti jiným eshopům či knihkupectvím mají vždy knihy levnější a poštovné je za hubičku. Ale více, už vám neřeknu, ať vám všechno nevyslepičím, takže za mě má tato knížka určitě jedno velké ano a rozhodně si ji přečtěte! :)


Další knížka, kterou jsem četla, byla ta od Annie Songe, kterou mi nechal Ježíšek pod stromečkem u Lojzíka. Knížku jsem si tajně moc přála a doufala jsem, že ji pod jedním ze stromečků najdu a přece jenom se mi nakonec poštěstilo a já z ní mám opravdu obrovskou radost!


Knížka má celkem dost stránek, ovšem problém je, že toho textu není příliš, takže se dá s klidem přečíst i během jednoho odpoledne/dopoledne, zkrátka během pár hodin, ale to se mi zrovna moc nechtělo. Chtěla jsem si knížku šetřit a nepřečíst ji hned. Mezi řádky jsem si pročítala pomalu a s otevřenou myslí. Knížka otevírá plno témat i faktorů, takže se opravdu vyplatí ji číst pomalu a občas se nad některými věcmi zamyslet, či si vzít některé rady k srdci.

Knížka je doplněná o spoustu originálních namalovaných ilustracích a nabízí i spoustu volného místa pro všechny kreativní a troufám si říct, že i snad nekreativní duše na vpisování všech možných myšlenek, nápadů, či kreslení toho, co vás zrovna napadne. Člověk opravdu těžko vydrží během čtení, či po dočtení jen tak sedět a nic nedělat. Takže za mě také rozhodně ano, ne v jednom směru mi knížka otevřela oči, či mě donutila se zamyslet.


A úplně poslední nakonec, další knížka od Ježíška, tentokrát pod stromečkem u rodičů a tedy opravdu velký obdiv a potlesk, že se Ježíšek takto trefil! Číst knížky na téma Hygge a Skandinávie, mě poslední dobou hodně baví, je to pro mě velice relaxující a uvolňující a nemalou radost jsem měla i z této knihy. Už jen obal sám o sobě je opravdu kouzelný. Ale abych se tak trochu přiznala, knížku jsem ještě nedočetla, stále ji totiž čtu, nechci ji zhltnout hned. Sice je tentokrát v češtině, ale je i tak moc fajn a není úplně stejná jako výše zmíněná první kniha. Proto jsem vám ji chtěla i tak ukázat jako inspiraci, pokud byste si chtěli přečíst na toto téma i něco dalšího. A až knížku dočtu, tak se určitě moc ráda podělím o to, jak se mi líbila, nicméně jsem si jistá, že zklamaná určitě nebudu . . . :)

Ale to už je pro dnešek vše a zbytek zase někdy příště. Četli jste v poslední době vy něco zajímavého? Ráda si nechám poradit, ať mám zase nějakou inspiraci na příště! :)

Co přinese 2018?

8:32


Ahoooj, ráda vás zase vidím! Hahaha, jistě, znáte to, že, klasika, to píšou vždycky všichni - ahoj, zdravím vás po dlouhé pauze, ale odteď už zase začnu blogovat. Ano, určitě, Domi, to ti tak budeme věřit, to už jsi říkala několikrát za poslední dobu. :D Ale teď vážně - já vím, že jsem to psala poměrně častokrát a potom to tu zase upadlo, ale asi jsem opravdu neměla to nejlepší období a s depkama je to občas složitý. Po většinu času jste v depresi, pak přijde obláček naděje, je vám líp, zase máte chuť se všemu věnovat na plný obrátky, ale pak se zase zatáhne a prostě to nejde. Ale teď už jsem si naprosto jistá, že je to za mnou, proto se chci vrátit zpět :).

Problém je i totiž taky v tom, že já děsně nerada dělám věci, o kterých vím, že nejsou na 100%, tudíž já jsem jasný příklad toho, že blog mám jako koníček - na tomhle blogu jsem už 9 let (jako to vážně?), ano nikam daleko jsem to nedotáhla, protože jsem tam ani nikdy nemířila, ale vždy jsem to měla tak jako relax a hlavně řekněme si to na rovinu - spoustu věcem jsem nerozuměla a nechtěla jsem se do nich pouštět. Nemalý čas mě štvalo to, že nemám pořádné vybavení, nedokážu nafotit dobré fotky, nejsem spokojená s designem, nemám kvalitní foťák atd. To byly po většinu času prvky, které mě brzdily a i odrazovaly, abych se tomu věnovala na plný úvazek a šla do toho po hlavě. 

Ale teď už zpátky k novému roku - to, že jsem celý předchozí rok byla pryč mi opravdu značně pomohlo. Ve spoustě věcech mě to zocelilo, naučilo a teď se možná budete smát - ale i pomohlo srovnat si priority. Nejvtipnější na tom všem je, že už někdy v říjnu jsem si řekla, že až se vrátím, budu dělat jenom věci, které mě baví a přestanu se honit za penězi a prostě budu šťastná a spokojená. A bum bác, hádejte co se za ty poslední tři měsíce stalo... :D Začala jsem zase makat jak šílená, vzala nové pracovní nabídky a začala být zase pořádně pěkně vystresovaná.

Až včera mi to tak nějak došlo, že mi tohle nedává smysl a spíše mě to ubíjí, než aby mě to nabíjelo. Takže jsem se rozhodla to zase všechno hezky odřeknout. Došlo mi, jak moc se mi stýská po blogu a po tom být kreativní. Chybí mi focení, chybí mi vaření a pečení dezertů, chce se mi chodit na jógu a na procházky a chce se mi malovat (k čemuž jsem se vlastně vůbec od svého návratu ještě nedostala..). A chci to změnit, nechci už takhle dál žít (to jsem si už zkusila několikrát předtím, honit se jenom za penězi a makat a vždy jsem zjistila, že to nejde), chci být prostě jednoduše šťastná a spokojená. Pro každého z nás znamená tahle definice něco jiného, ale pro mě je štěstí tohle!

A co přinese tedy další rok v řadě? Pro nás s Lojzíkem určitě jednu obrovskou změnu v našem životě. Zatím o ní ještě nemůžeme mluvit, ale brzo bychom se o ní s vámi rádi podělili, jen co to půjde. Cestování? To na nějaký čas půjde stranou, teď nás spíše čeká šetření, ale těšíme se na to. A určitě nám i nový rok přinese spoustu dobrého jídla! Mám zase obrovskou chuť vařit a vymýšlet/zkoušet nové recepty! Snad nezanevřu na to, co jsem sama sobě slíbila minulý rok - že teď už budu dělat jenom opravdu to, co mě baví, abych se naučila být zase spokojená a šťastná. :)

A teď už dost o mně, povězte mi spíše vy, co letos chystáte a na co se těšíte? :)

cestování

Rok na cestách

11:57

. . . aneb co mi cestování dalo, vzalo, jak nacpat celý svůj život do dvou kufrů, jaký je můj život na cestách a jak to vlastně bude dál?


Zrovna včera jsem o tom tak přemýšlela. Je to už více než rok, co jsem se udělala jedno ze svých doposud největších rozhodnutí v životě a následný rok prožila jak na horské dráze. Za ten rok jsem i přišla na jednu velice důležitou věc - můžete snít o dané věci jak chcete, představovat si ji stokrát stále a znovu dokola, ale pokud neučiníte rozhodnutí, že do toho tedy opravdu jdete a chcete to, nic se nestane. A doposud se mi to vlastně ověřilo, že to tak funguje na všem. Dokud jsem se teda opravdu nerozhodla, že teda opravdu chci cestovat, nic se nedělo a ani jsem nepřitahovala žádné lidi, informace, události a příležitosti, ale v momentě, kdy jsem se pro to rozhodla, se najednou všechno změnilo.

A byl to opravdu zajímavý rok, řekla bych, že mi dal víc než mi vzal a že jsem i díky tomu všemu v některých věcech zase o něco trochu víc dospěla. Ale především to byla jedna velká i divoká jízda na horské dráze a to doslova. A se vším všudy. Cesta nahoru, i šílená cesta dolů, cesta do propasti a opět náročné stoupání nahoru. Někdy si říkám, že se mi trochu vymstilo, staré známé pořekadlo jak na Nový, tak po celý, protože to občas podle toho tak vypadalo, ale aspoň se mám teď zpětně čemu smát a když se tomu nesměju já, tak se aspoň mí přátelé smějí mně.


A co mi tedy cestování dalo? 
Především mi dalo neuvěřitelnou svobodu, ale zároveň i velkou odpovědnost. Svobodu rozhodnout se, kam půjdu, co udělám, kde budu bydlet a také jak se rozhodnu, ale i následnou odpovědnost za to nést si veškeré následky, které jsou s tím vším spojené, což vždy nebyla úplně růžová pohádka, ale s odstupem času mohu potvrdit, že když se říká, že pokud nejde o život, jde o hovno, tak je to opravdu skutečně pravda!

Dále mi cestování dalo nespočet nových přátel, dvě nové nejskvělejší parťačky z jihu na život a na smrt (a taky na kocovinu), nové zážitky, zlepšení se v angličtině, konečně mám i lepší přízvuk, nové pracovní příležitosti, poprvé v životě jsem vyzkoušela trávu, koláček s hašišem a nesla si potom za to všechny následky. Kluci z Německa mě učili správně kouřit cigarety (díky bohu jsem v tom nenašla zálibu), prožila jsem si svou první pořádnou opici, zjistila jsem, jak neskutečně může mít člověk nahnáno, když ho zastaví na hranicích při pasové kontrole pod doznívajícími účinky trávy a také jaké to je si ve vší veselé opilosti dojet na kole až do pokoje, zaparkovat kolo vedle postele a spokojeně usnout. I jaké to je ztratit se v 1 400 m nad mořem v mínusové teplotě pod nulou, bez vody, baterky, jídla, mapy a fungujícího mobilu v totální vánici, večerní tmě a neoznačené "lesní" zkratce.

Tohle všechno sem samozřejmě píšu jenom pro pobavení, abyste se tomu zasmáli stejně jako se tomu s postupem času směju i já. Ne proto, abych se tu nějak vytahovala, co všechno jsem už zkusila či vás k tomu nějak nabádala, to rozhodně ne! Opravdu všeho s mírou.


A co mi cestování vzalo?
Ačkoliv se o cestování vždy mluví jako o úžasné možnosti, jak investovat čas a peníze, tak bohužel pro mě to mělo i své stinné stránky, kterých jsem si užila dosyta. Opravdu všechno má svou hranici a já tu svou bohužel ignorovala a bylo jasné, že na výslunní či nahoře člověk není věčně a můj pád na sebe nenechal dlouho čekat. Zavinila jsem si ho tak trochu sama, během něho jsem přišla o pocit štěstí, šťastnou náladu, díky tomu promrhala nejeden den a nakonec ztratila i několik přátel. A v neposlední řadě jsem utrpěla i menší ztrátu v rámci školy. Budu muset o jeden rok prodlužovat, ale to mi vlastně ani moc nevadí.

Jak jsem zde psala nedávno, nakonec jsem se i dostala do velkých psychických depek a šílených stavů a nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděla v čem je problém. Věděla jsem, že to je jenom v hlavě, ale prostě to nešlo zastavit. Prostě a jednoduše to nejde a jen tak člověku něco nepomůže. Ale díky Bohu už to mám celé za sebou (ale o tom se zase rozepíšu někdy jindy). V průběhu celého toho období jsem přibrala nejedno kilo, začala se víc nenávidět a trochu si poníčila i své zdraví, ale zpětně to vidím jako jednu velkou výhru!

Nakonec jsem si hodně srovnala priority, zjistila jsem na čem mi opravdu záleží a do čeho chci do budoucna investovat svůj čas a energii. Zjistila jsem komu na mě skutečně záleží, kdo je tu pro mě ať se děje, co se děje a naučila jsem se, jak si opět najít cestu sama k sobě a mít se zase ráda.

Ale v neposlední řadě mi to dalo tu nejcennější věc a tou je moje rodina. Kdo mě zná osobně, ví, že jsem si svými rodiči prošla během své puberty a hlavně i oni se mnou opravdovým peklem, za celých 22 let jsme měli hodně ups & downs (těch downs bylo spíš víc než míň) a bylo těžké si k sobě najít cestu, ale nakonec před mým odjezdem na Madeiru se to konečně celé zlepšilo a věřím, že odteď už to bude jenom dobré. Mám opravdu milující rodiče (teď už jsem si tím naprosto jistá) a jsem jim neskutečně vděčná, jak mě po celou dobu cestování podporovali a to jak psychicky, tak i finančně, ale především, že vždy podpořili mé každé šílené rozhodnutí a kdykoliv šlo do tuhého, tak tu byli pro mě, odhodlaní letět i na konec světa, jen aby bylo vše v pořádku a já byla šťastná. Mami a tati díky za všechno, mám vás ráda!

Nakonec jsem vlastně zjistila, že mám vůbec tu nejlepší rodinu na světě! Nejlepší mamku, taťku, babičky, dědu, tety, strejdy, bratrance a sestřenice a nikdy bych je za nic na světě nevyměnila. Tak často mi teď chybí všechny ty naše společné chvíle . . . Už se na vás zase moc těším!


ALE to nejlepší, co mi cestování dalo jsem si nechala až nakonec! Tím nejlepším je pro mě můj Lojzík, kterého jsem díky cestování poznala v Anglii loni před Vánoci. Nakonec jsme jeden na druhého museli čekat skoro 3/4 roku a trochu nám to trvalo, než jsme dospěli k tomu, že chceme být opravdu spolu a dokážeme z našeho vztahu udělat prioritu v tom slova smyslu, že nám jeden na druhému záleží a dokáže se mít rádi i přes to, že nás momentálně dělí 3 319 km, nejeden stát, pohoří, hurikán a oceán a stále na sebe dokážeme trpělivě čekat. 

Ačkoliv člověk, který by znal celý náš příběh a věděl, jak krátce spolu jsme, by si nejspíše ťukal na čelo a říkal, že jsem magor, když tohle dokážu říct natož říct, že Lojzík je ten osudový chlap, na kterého jsem celé ty dva roky čekala, natož, že si ještě myslím, že to takhle bude na dálku fungovat, ale mně to je jedno. Ať si každý ťuká na čelo jak chce a říká co chce, ale pro mě je to o pocitech, jak to člověk cítí a já to prostě momentálně takhle cítím a neměnila bych to za nic! A děkuju, že mi tě život přihrál, ačkoliv by mě to nikdy v životě nenapadlo, že se naše cesty střetnou zrovna v Nottinghamu, ale především děkuju, že mě podporuješ v mých rozhodnutích a jsi přesně takový, jaký jsi. Takový prosím zůstaň!

Dá se vůbec celý rok žít jen s pár věcmi ve dvou kufrech na kolečkách?
Ano. Dá! Nakonec samo cestování mi pootevřelo dveře k velice kouzelnému stylu života - minimalismu a já jsem se naučila žít jen s tím, co doopravdy potřebuju. Zjistila jsem, že mám spoustu, ale opravdu spoustu věcí a ve finále má člověk vždy jen pár nejoblíbenějších věcí, které používá nejčastěji. Díky tomu, že jsem byla nucená se takto naučit žít, mi najednou život přijde jednoduší a rozhodně si ho nemusím komplikovat rozhodováním pro kterou věc se zrovna dneska rozhodnu z těch všech.


A co bude dál?
Jak víte, momentálně jsem na 5 měsíců na Madeiře. Až se vrátím, budu opět pokračovat ve svém bakalářském studiu a budu se ho snažit pečlivě a řádně dodělat. Také bych chtěla zůstat v Česku. Teď mě vůbec neláká vyjíždění a usazování se opět na nějakou delší dobu v cizině. Ale cestování jako takové mám ráda pořád a chci v něm nadále pokračovat, ale jen rekreačně prozatím, či jak to jinak/lépe říct. Prostě se chci usadit v Česku a při tom sem a tam objevovat nová místa.

To je tak asi vše, co bych k tomuto tématu chtěla říct. Pokud i vás láká cestování i s tím, že byste se někde chtěli na nějakou dobu usadit, určitě si za tím běžte! Dnešní možnosti jsou neuvěřitelné a dle mě i nekonečné. Jak se říká, kdo chce, najde si vždycky způsob, jak to udělat. Stačí jen udělat to rozhodnutí. A pokud se takto plánujete rozhodnout, držím vám všechny palce, určitě to bude skvělé rozhodnutí, díky kterému budete těžit opravdu hodně. Ale nakonec přece jenom nezapomínejte - všechno má svůj čas . . . :)

cestování

Kde je mi teď konec

20:35

Aneb, co všechno se od posledního článku změnilo . . . :)


Za prvé se určitě změnilo to, že díky tomu, že jsem se tady tak vypsala, tak se najednou všechno otočilo o 360 stupňů a já můžu říct s čistým svědomím, že temné časy a všechny depky jsou již zcela zažehnány a minulostí. A to i díky vám, díky za to, že jste si mé trápení přečetli, vyslechli, pomohli a poradili. Komentáře k minulému článku jsem si poctivě přečetla, jen tedy přiznávám, že jsem na ně nereagovala a to z toho důvodu, že v momentě, kdy jsem se z toho vypsala, se najednou něco změnilo, já se začala cítit líp, věci se daly do pohybu a já najednou nestihla ani odepsat, tak se moc omlouvám. Velké dík patří Klárce, mému anděli strážnému z Andělu, která má pro mě vždy pochopení a já mám snad i pocit, že na střídačku obouváme ty stejné boty a kráčíme v nich po stejné cestě, jen v jiných časových obdobích a rozmezích a vzájemně pro sebe proto vždy velice jednoduše a snadně dokážeme najít pochopení, lásku, důvěru a i pomoc. Také děkuji své rodině, za všechny úžasné chvilky, báječnou rodinou oslavu, babičce a dědovi za nezapomenutelné léto, které ještě doteď oplakávám, že už skončilo a Lojzíkovi za to, že jsi a psychicky mě podporuješ a vždy rozesměješ.

No a kde je mi teď konec? Přesně před týdnem a pár dny, jsem odletěla na Madeiru, kde teď nějaký čas pobudu. Nebudu vám lhát a nalijme si čistého vína, toto je už třetí odjezd během jednoho roku z České republiky, další část roku, kdy se zase stěhuju a další část roku, kdy začínám od znovu. Proto vám nebudu lhát a řeknu vám to na rovinu, bylo to těžký. Sakra těžký, možná těžký jako prase. Můžu to tak říct, že?! Věci se před odjezdem rychle semlely, s Lojzíkem jsme dospěli do jiného stádia, rodina mi přirostla k srdci blíž, Klárka mi oznámila, že po Vánocích odlétá na rok a půl do Austrálie, Jirka se odstěhoval do Anglie a já jsem tak nějak přicházela na to, že se na tu Madeiru vlastně ani zase tolik netěším a spíš se těším na to, až zase přiletím na Vánoce a budeme s Lojzíkem spolu. Ale stejně jsem letěla. Skoro pět hodin s časovým posunem a dvakrát hodinovým zpožděním.

Ale přiletěla jsem, vystoupila z letadla a Madeira mě okouzlila, zamilovala jsem se do ní, je opravdu úchvatná. A pak jsem dorazila do nového bytu, který jsem si sehnala na pronájem. Měla jsem co dělat, abych se udržela a nerozbrečela se už před klučinou, který mi celý byt ukazoval . . .

Jiný kraj.
Jiný mrav.
Jiná mentalita.
Jiný přístup k věcem.
Neuvěřitelný bordel v bytě.
Rozbitá hadice ve sprše slepená páskou. :D
A domovní zámek, který jsem nebyla schopná odemknout.

Poléval mě studený pot a slzy. Myslím, že v ten moment, už toho na mě bylo opravdu hodně. Třídenní nevyspání, dlouhý let a nový bytový šok. V ten moment do mě stačilo jakkoliv cvrknout a ihned jsem se sesypala a rozbrečela. 

Jediné co mě drželo nad vodou bylo utěšování mého taťky doprovázeno mým odhodlaným hledáním zpáteční letenky za doprovodu slz, že chci ihned letět domů a Lojzíkův soucit, ať ještě vydržím, že nakonec určitě uvídím, že se mi tam začne líbit a zvládnu to. 

A zvládla jsem to. Stačilo mi se vyspat, jednou si projít město, najít nové kamarády a hned jsem se zase dala dohromady a pochopila jsem, že je tu opravdu krásně a nakonec tu zůstanu.

Na některé věci si člověk opravdu musí zvyknout, jako třeba na to, že je to zase totálně jiná mentalita, na všechno je dost času, všechno se udělá až zítra, jídlo se rychle zkazí, ještěrkám se u vás doma vždycky moc líbí a švábům se zase líbí se v noci toulat po ulicích a že i když není vidět sluníčko, tak se člověk stejně spálí. Ale to je prostě to ono kouzlo místního ostrova, ostrova, který si nakonec člověk zamiluje.

Já myslím, že už jsem si letos toho cestování užila dost a tohle rozhodě považuji za poslední stěhování letošního roku i poslední cestovatelský výjezd na delší dobu (na nějakou dobu dopředu). Nikdy jsem netvrdila, že cestuju, protože se mi u nás nelíbí nebo proto, že by mi byla naše země malá. Právě, že naopak, moc se mi u nás líbí a vždy se domů ráda vracím. :) Jen jsem prostě chtěla využít příležitosti dokud to šlo a poznat nové věci, země, kraje, lidi a jídla. A bylo to moc fajn. Teď jsem tady a nakonec si to moc užívám a jsem ráda za tuto zkušenost. I když jsem tu v rámci školy, tak čas na zábavu si tu také najdu.

Teplo je tu hezké, slunce svítí krásně, místní tropické ovoce chutná výborně a místní příroda je přímo úchvatná! Všechno vám to brzy a postupně ukážu. Jak tady, tak i u mě na instagramu. Prozatím běžím, musím se navečeřet a dojít do města nakoupit pár věcí a zase se pustit do práce a něco udělat.

Tak se mějte hezky a já se zase brzo ozvu! Pac a pusuuuu ♥

Počet zobrazení stránky