Nemůžu chytit kreativní slinu

10:28

Perfektní - to teda rozhodně není. Opravdu ne. Nic a nikdo. Ani můj život. 


Nechci, aby si někdo myslel, že můj život je perfektní, protože to opravdu není. Chci s vámi sdílet všechno, tak vám chci ukázat i tu odvrácenou část. Část, kdy necestuju, nevysedávám v kavárnách ani restauracích, ležím třeba jen tak doma na posteli, nevařím, nevymetám kluby, nepiju Prosecco a ani neběhám po louce ve snaze se zase trochu zapotit.

Už mě nebaví věci, který nejsou skutečný, hezký studený kafe z fotky, selfíčkový královny, který mě vlastně vůbec neinspirují, neupřímnost a vlastně to hraní si na něco, co vlastně nejsem. Už mě to fakt neba. A vlastně toho nechci už ani být součástí.

Řekla bych, že moje léto je zvláštní. Zvláštně krásný, ale i zvláštně smutný, ale přesto všechno se něco děje. Děje, ale pomalu. Možná jsem to já, možná je to svět kolem mě, možná je to moje hlava a možná je to všechna ta chemie, co jsem do sebe na začátku léta nacpala. Nevím, jen doufám, že se měním k lepšímu.

Začalo to asi všechno už na jaře, pomalu, ale jistě, některé věci mě začaly štvát, ne vždycky jsem byla šťastná, nešlo mi pořád se ze všeho radovat, ale byly dny, kdy mi to zase šlo. Pak jsem se vrátila domů a zase mi to šlo. Náramně! Smála jsem se, byla jsem šťastná, bavilo mě zase být doma a pak na konec léta, těsně před odletem, jsem do sebe vlastní hloupostí nacpala trochu (možná trochu víc) chemie. A celý ten kolotoč začal.

Nejdřív se roztočil pořádně rychle, panečku byla to jízda, točilo se to tak rychle, až se mi několikrát chtělo z té závratě zvracet, neměla jsem chuť k jídlu, přežívala jsem ze dne na den, nic mě nebavilo, nešlo to zastavit až pak jednou. Celý se to zastavilo a já se zase začala trochu usmívat, ale kolotoč se zase začal roztáčet, tentokrát ovšem pomalu, ale jistě.

Už jsem neměla závratě ani nechuť k jídlu. To už pominulo. Namísto toho přišla sebe nenávist, velká chuť k jídlu a deprese. Tím vám chci ukázat, že ani můj život není perfektní a i tak trochu vám vysvětlit, proč blog není tolik aktivní, natož instagram či má facebooková stránka.

Jednoduše už jsem měla všeho dost a nebavilo mě to. Někdy jsem měla opravdu velké deprese i tři dny v kuse. Neměla jsem ráda sama sebe, nemohla jsem se vystát, tak jsem to zaháněla jídlem, jedla, jedla a tloustla - přibrala jsem a nemohla jsem se vystát ještě víc. Bolela mě hlava, někdy i třeba tři dny v kuse a myslím, že to poznali i všichni okolo mě. Já jsem o tom sama taky dobře věděla a naštěstí jsem se snažila najít nějakou pomoc, nejčastěji v knížkách. 

Moje okolí to nechápalo, vlastně možná i dodnes nechápe, prý proč čtu ty blbé knížky, vždyť jsem tak pozitivní člověk, nepotřebuju číst takové nesmysly (díky za podporu :D) a mám se jít radši projít. Ale stejně jsem je četla dál. Trochu to pomohlo, vlastně od začátku vím, kde je hlavní problém, jen na tom potřebuju trochu víc zapracovat.

Ale proč to tu vlastně píšu? Především se z toho potřebuju vypsat a i vám to trochu vysvětlit. Kdykoliv předtím jsem se nerada dělila o své strasti a trápení s okolím a vždy jsem všechno dusila v sobě, prostě jsem to nechtěla ventilovat dál. Taky v létě přišel moment, kdy už mě vážně veškerá nastrojenost instagramu přestala bavit a asi z 600 lidí, které jsem sledovala jsem to všechno zkrouhla na nějakých 150. Nic proti nikomu, ale je mi teď vážně líp, když nemám každý den na očích všechny možný kraviny! 

Každý chce svůj IG vést určitým způsobem, stylem, každý se zajímá o něco jiného, ale mě už vážně přestajlované obrázky nebaví, ani nicneříkají opakující se selfíčka a fotky bez inspirace. Myslím si, že Instagram je o inspiraci i já chci, aby můj Instagram byl inspirací v tom, kam se podívat, co je hezké, jaké místo stojí za to navštívit, kde se dá dobře najíst a tak.

Rozhodně už nechci být součástí toho umělého a falešného světa. Myslím, že už mi to stačilo, ale díky za tu zkušenost. 

Na rovinu říkám, že jsem tím byla tak zhusená, že jsem přestala a upla se jen na stories, ale i ty mi pak už moc nedávali smysl a moc mě nebavily. Vlastně ani blog mi moc nešel v posledních dnech a týdnech. Nebavilo mě to a vlastně jsem nevěděla ani o čem psát. Nechtěla jsem se do toho nutit.

Ještě nejsem tam, kde bych potřebovala být - vím, ještě to chce čas. Ale už jsem se rozhodla, že toho bylo dost a chci to zase otočit k dobrému a být zase zpátky ta pozitivní Domča, co se ze všeho raduje!

Chci se k tomu všemu, co jsem měla ráda vrátit, najít si k tomu cestu, třeba to zkusit i jinak. Najít inspiraci u vás, ale třeba i inspirovat vás a ukázat vám něco zajímavého, nového.

Tak doufám, že mi to půjde. A momentálně jsem se rozhodla, že to chci změnit. Vážně! Tak ať to všechno dopadne dobře (tak, jak má) a nějaká kreativní slina si mě zase brzy najde.

Pac a pusu, mějte se hezky a díky všem, kteří mi pomáháte! ♥

au-pair

Byla jsem au-pair

8:00

Tak ten článek napiš. Ne, já fakt nevím. Teda vlastně jo. No vlastně ne. Teda vlastně chci říct že nevím, víš, je to komplikovaný. Ale nic není komplikovaný, ty sama si to děláš komplikovaný. Víš kolik holek, chce třeba takhle taky vyjet a zajímalo by je to, jaký to bylo a víš kolik z nich by si to rádo přečetlo. Ale o tom to přece nejde? A tak o co teda jde? No však víš, ne o všem můžu mluvit sluníčkově, byly věci, který se mi třeba nelíbili a já to svý rodině neřekla a teď se o tom mám vypsat na blogu, když oni ví, že blog mám a můžou si to klidně přeložit? Ale tady přece nejde o to, že bys někoho pomlouvala! Já chápu, že si s nima nechceš přetrhat vazby, ale o tohle přece nejde! Tady jde přece o zpětnou vazbu, která může jiným holkám pomoct nebo jim i otevřít oči. Tady přece nejde o žádný pomlouvání, ale o tvoje zkušenosti. Prostě to napiš a tečka. No tak teda jo . . .

Aneb víckrát už možná jako au-pair ani nikam nepojedu. Bylo to krásný, ale ne růžový. Bylo to srandovní, ale někdy vám to leze i na mozek. Vycestujete, ale vlastně moc ani necestujete. Ale přesto všechno vám to hodně dá. Spoustu zkušeností. Máte možnost zase vidět všechno jinak. Naučíte se nové věci, nové zvyky, nové tradice, nový jazyk a naučíte se akceptovat věci, přes které by třeba normálně ani nejel vlak! Ale poznáte nové lidi, zažijete nová dobrodružství a třeba i najdete svého životního partnera aneb taková může být cesta au-pair.


Proč jsem se pro to rozhodla? Protože jsem si usmyslela, že chci rok 2017 prožít celý na cestách a představa, že bych se z úžasného Švédska měla najednou vrátit domů a celé léto strávit v Česku mě zcela upřímně děsila. Neuměla jsem si to vůbec přestavit, už jsem na to nebyla zvyklá. Takže bylo jasno, chci někam jet. Všichni si hledali nějaké letní brigády. Já taková nejsem. Takové léto jsem měla jen třikrát, že bych ho celé prochodila na nějaké brigády, abych si účelně vydělala peníze a zcela mi to stačilo. Jinak jsem to potom vždycky měla nastavené tak, že jsem po celý školní/akademický rok pracovala a prázdniny si užívala. Ne jinak jsem tomu měla v plánu i letos. Původně jsem chtěla jet do Kanady, ale už bylo příliš pozdě na to, abych získala víza na letošní léto, tak jsem si řekla, že to nechám na jindy a prostě pojedu jinam.

Všichni neustále mluvili o tom, jak si hledají na léto brigádu, já zase mluvila o tom, jak hledám nějakou destinaci na léto. Původně jsem chtěla jet někam jako dobrovolník. Učit třeba jógu na Bali, nebo pomáhat v surfařském kempu v jižní Americe, ale nakonec jsem se rozhodla, že přece jenom zůstanu u Evropy a pořádně ji prozkoumu, tak jak jsem si kdysi nedávno řekla a volba byla jasná - chci do Francie. A pustila jsem se do hledání a našla jsem. Ale o tom asi napíšu článek jindy. Teď bych vám spíše raději chtěla sdělit své dojmy a postřehy, dokud jsou ještě čerstvé, protože si myslím, že stojí za to, si o některých věcech opravdu popřemýšlet před tím, než někam vyrazíte i přesto, že stejně jako já milujete děti a myslíte si, že to přeci zvládnete - sama jsem pak byla překvapena.

Věk, počet dětí a případné nemoci. 
Co se týče věku a počtu v tom jsem měla hned jasno. Miminka a batolata jsou sice opravdu moc hezká, člověk se s nimi pomazlí, rozplývá se nad nimi, ale naběhá se i hodně kolem samotného dítěte - výměna plének, pomoc s utíráním zadečku, odříhávání si, zvracení, možná příprava a vaření jiných/speciálních dětských pokrmů, přebalování, tahání se s kočárkem a hledání dudlíků. Těhle věcí, jsem si užila už dost, když jsem pracovala jako chůva a v tomhle jsem měla jasno, rozhodně nechci malé děti, je s nimi větší starost. Měla jsem na starost dvě děti, Lucase a Amelii (6 a 8), což se jevilo jako zcela ideální, i když se tedy později ukázalo, že Lucas si zadek sám utřít neumí, takže jsem mu párkrát musela asistovat. 

Co se týče počtu, tak jsem chtěla děti dvě. Jedno je dle mě málo, samo se nezabaví a dvě si spolu vždy skvěle vyhrají, když je třeba. Amelia a Lucas byli skvělí parťáci a častokrát si sami vystačili, byli jako nejlepší kamarádi.

A rozhodně si i promyslete, jestli vám nevadí starat se o nějakým způsobem psychicky, mentálně či zdravotně nemocné děti, jestli to zvládnete, jestli bude potřeba si o tom nastudovat nějaké speciální informace a jestli to nepřináší i nějaká omezení.


Péče o domácnost
Na všem se jasně domluvte už dopředu a nebojte se říct, co chcete a co nechcete. Já udělala tu hloupost, že jsem to tak neudělala. Hned v prvním skypu jsme to s M. probírali, kdy mi ona řekla že nás bude doma 6 včetně mě a její sestřenice, která je stejně stará jako já a momentálně s nimi bydlí a bude jen potřeba dělat běžné malé věci, aby domácnost byla schopná normálně fungovat. Problém nastal v tom, že já s tím souhlasila bez problému a potom, když jsem přijela a chtěla jsem udělat dobrý dojem a chtěla jsem, aby se mnou byli spokojení, tak jsem vždy šla a všechno udělala. Uklidila nepořádek v kuchyni, drobky na stole, vyprala prádlo, pověsila prádlo, uvařila, upekla, vyluxovala, dala jídlo psovi a kočce, vyžehlila a M. si toho samozřejmě všimla. První týden k nám docházela uklízečka, ale druhý týden byla na celé léto propuštěna. (?)

Takže věc se měla tak, že to my 3 ženy samy zvládneme a každou středu budeme všechny uklízet a celý dům si mezi sebe rozdělíme. No na poprvé to asi fungovalo, ale poté jsem měla pocit, že jsem chůva, uklízečka, služka a kuchařka v jednom, což se mi opravdu nelíbilo, což jsem mohla říct, ale zjevně jsem na to neměla koule a radši jsem pak přestala všechno dělat a čekala až to udělají ony. Hlavně A. mě v tom fakt štvala! Vždycky mě štvalo, že nic nedělá, i když to mohl být jen neoprávněný pocit, protože jsem ji nestála za zadkem a nekoukala se, jestli pomáhá s úklidem, ale přišlo mi, že dokud za ni M. třeba nešla, aby vyprala prádlo, tak to sama od sebe neudělala. Takže já jsem přestala taky a bordel, který nebyl po mně ani po dětech jsem zkrátka ignorovala, stejně tak jako špinavé a usušené vyprané prádlo. 

Občas mi to rvalo srdce, protože jsem z domova naučená, že se prostě jde a ihned se to udělá. Ale myslím si, že au-pair je od toho, aby hlídala děti a občas pomohla s nějakou lehkou prací, ale rozhodně není uklízečka a služka v jednom, na to holky myslete! A pokud si rodina přeje, aby dělala i tyto věci navíc, tak by ji za to dle mého názoru měla přidat peníze. Přece tam nejste od toho, abyste se sedřeli z kůže. Pokud rodina má na au-pair, myslím, že by se našli i peníze navíc na paní na uklízení.

Takže si to určitě promyslete předem, jestli budete chtít pomáhat s úklidem a vařením a prodiskutujte to s rodinou, popřípadě to sepište spolu na papír a dohodu dodržujte oboustranně. Či se dohodněte jestli se budou děti na uklízení podílet a jak.


Home office.
Tohle byl bod o kterém, jsem taky moc nepřemýšlela. Spíš vůbec. M. měla jakožto fotografka home office, tedy pokud někam nejela fotit. Jinak byla nahoře ve své kanceláři a upravovala fotky. Což bylo prakticky každý den. J. zase každý den odjížděl do firmy. Dopředu mi to bylo jedno, ale potom mě to trochu děsilo. M. měla vlastně přehled o všem, co se děje, což mě někdy děsilo. Je to jako když vám někdo stojí za zadkem a má o v všem přehled, cože je prostě někdy blbý pocit. Čímž nechci říct, že by byla bůh ví jak hrozná, to ani náhodou, byla úžasná, měla jsem ji moc ráda! Ale občas mi to třeba vadilo v tom, že jsem se na děti bála křičet nebo jim vynadat, když neposlouchali nebo něco udělali, aby si pak nešli stěžovat. Člověk si pak musí hlídat, kde je hranice a neví, kam až může zajít. 

Ze začátku to také Lucasovi trochu trvalo, než se rozmluvil anglicky, takže si někdy mezi sebou s Amelií povídali francouzsky. A pak taky, když neměl svůj den, naštval se a odmítal se mnou mluvit anglicky. Člověk pak neví, o čem se baví, jestli něco říkají o mně a M. samozřejmě tomu všemu nahoře rozumí.  A pak jsou taky dny, kdy vám třeba není dobře, rozbolí vás hlava nebo prostě nemáte svůj den a nejradši byste děti posadili na nějakou dobu před TV a šli si třeba lehnout nebo nic nedělali, ale je vám to blbý. M. mi hned na začátku řekla, že když budu unavená, ať si jdu klidně na chvilku lehnout, ale mně to už prostě tak nějak z principu bylo blbý, když jsem věděla, že je doma.


Dům.
Myslím si, že tohle je určitě důležitý bod! Obzvláště, pokud chcete odjet třeba jenom na léto a pojedete do země, kde je v létě velké horko. Dobře si promyslete, jestli chcete do bytu či paneláku i přesto, že mají klimatizaci. Já teda nevím jak vy, ale já nemůžu být zavřená pořád doma a ráda jsem celý den zahradě. Moje rodina bydlela ve městě ve velkém domě s klimatizací, ovšem zahradu jsme neměli, jen takový malý vybetonovaný plác o velikosti jedné menší místnosti, což byl asi kámen úrazu.

Bylo vedro a já jsem někdy nebyla schopná děti dostat dostat ven, protože se jim nechtělo do tepla. Na tom plácku jsme sice měli bazén, ale takový ten malý pro děti. Takže tam častokrát vydrželi jen hodinku, dvě a pak zase chtěli jít domů. Myslím si, že je lepší, když si najdete rodinu, co má zahradu a ještě mnohem lepší, když má i bazén. Je snadnější děti dostat ven a dělat tam i s nimi spoustu aktivit. Určitě to také zvažte a zkusit i třeba poprosit o fotku svého budoucího pokoje. A možná by nebylo i na škodu zjistit si případnou lokaci.


Volno.
Málokdy se stane, aby někdo pracoval 7 dní v týdnu celý měsíc. Každý je zvyklý na to, že má víkend volný a myslím, že ne jinak by tomu mělo být u této práce, obzvláště když je celodenní péče o děti častokrát velice náročná. Určitě to je jeden z dalších důležitých faktorů, které je potřeba probrat dopředu. Od kdy do kdy budete pracovat a zda-li budou vaše víkendy volné, popřípadě, jestli máte auto k dispozici i ve volném čase.

V mém případě to bylo komplikovanější v tom, že oba rodiče byli podnikatelé a nikdy neměli pevnou pracovní dobu a každý vždy končil jinak. Tudíž jsem neměla ani pevnou pracovní dobu já, což mi naštěstí nijak nevadilo. Problém nastal o víkendu, kdy skoro každou sobotu kromě té poslední M. vždy odjela fotit nějakou svatbu. Tudíž se měla vždy starat o děti A. a já ji prý když tak měla kdyby něco pomoc. Což mě teda někdy pěkně neuvěřitelně štvalo :D, protože jsem nechtěla prosedět sobotu doma na zadku, hlavně ještě když mi pak A. oznámila až večer těsně před odchodem, že večer jde s někým ven, tak abych zůstala v noci s dětma, to už jsem měla chuť vypěnit, hlavně, když jsem měla sama v plánu jít ven. . . 

Takže určitě další důležitý faktor, který je potřeba probrat. Popřípadě pokud byste měli hlídat i o víkendu, tak si myslím, že je pak fajn a fér, abyste o tom věděli dostatečně dopředu a na oplátku zase měla pak třeba v týdnu jeden den volný na místo soboty. To se mi zdá jako ideální řešení. :)


Skype s dětmi.
Rozhodně bych doporučila vidět nejen samotné rodiče dopředu, ale i děti. Může se stát, že děti budou stydlivé, ale aspoň máte možnost dopředu poznat, jestli se třeba nebudete náhodou starat o nějakého rozmazleného jedináčka a potom se nebudete divit + můžete zjistit něco o nich a popřemýšlet o tom, co s nimi potom během vašeho pobytu budete dělat, naplánovat nějaké aktivity či hry. A myslím, že to bude i lepší pro děti, když uvidí předem, kdo za nimi pojede.

Sociální sítě.
Ačkoliv to může znít sebevíc triviálně, dejte si na to bacha. Zvažte si, jestli chcete mít rodinu mezi svými přáteli, či followery, co tam vypouštíte a jestli jim nevadí, že si děti fotíte a následně tam fotky vkládáte. Mně se to jednou vymstilo a i proto to byl důvod, proč jsem samotný článek psát nechtěla, jelikož se vzájemně všude sledujeme a moje rodina o blogu ví, jak jsem již psala na začátku.

Zajeté zvyky a domácí mazlíčci.
Aneb starého psa novým kouskům nenaučíš. Počítejte s tím, že jdete do rodiny, která funguje jinak, než jste zvyklí a můžete z toho být překvapeni. A oni zase můžou být překvapeni z toho, co jste zvyklé dělat vy. Rozhodně ale nepočítejte s tím, že přijdete a hned to změníte. Jediné, co mě asi přivádělo k šílenství, byl pes, který dojídal zbytky z talíře a spolu s kočkou se mohli válet v podstatě kdekoliv. Pes na gauči a v autě, kočka na posteli. Jejich chlupy byly všude, na zemi, na oblečení a já z toho šílela, protože naše kočka to má zakázané. Ale i tak jsem se tento fakt naučila akceptovat.


Doba a plat.
Určitě si zvažte na jak dlouho chcete jet, jak dlouho to vydržíte (počítejte s tím, že přes léto je to jiné než na celý rok, přes léto se o děti staráte celý den a občas to může být náročné) a na kolik si svůj čas a práci ceníte a kolik si myslíte, že byste za to měli dostat zaplaceno. Já na rovinu říkám, že jsem tam nejela kvůli penězům. Jela jsem tam kvůli tomu, že jsem zase chtěla poznat něco jiného a jako brigádu jsem to ani nebrala. Takže mi v podstatě bylo jedno, kolik si vydělám, jen jsem to brala jako bonus, protože se budu brzy stěhovat a v zemi, kde budu bydlet se platí eury, tak jsem si řekla, že se to do začátku hodí a nebudu hned muset vybírat z automatu.

Nicméně bych řekla, že mi moje rodina platila dostatečně, když vezmu ještě v potaz to, že jsem ubytovaní ani stravu řešit nemusela, mohla jsem si půjčovat auto a benzín jsem neplatila. Rozhodně to byla výplata adekvátní celodenní péči o děti. Ale pokud bych měla vzít i v potaz to, jak jsem ze začátku dělala hodně věcí i v domácnosti, tak to bych za adekvátní nepovažovala. Kdyby to tak bylo na pořád, tak bych se snažila usilovat i o to, aby mi byla zaplacena tato práce.


Nicméně bych na konec chtěla jen říct, že moje rodina byla úžasná, jsem moc ráda, že si mě vybrali a měla jsem možnost se do ni dostat a odnesla jsem si spoustu skvělých zážitků a zkušeností. V tomto článku jsem jen chtěla vypíchnout pár věcí o kterých si myslím, že je dobré o nich popřemýšlet, pokud byste chtěli do budoucna jako au-pair někam vyjet. :)

sny

A co teď?

8:00

Jak jsem psala minule, jsem zpátky doma. Ale moc jsem se na to svým způsobem těšila. Přijela jsem domů, vybalila, zabalila a jela zase pryč. Do jižních Čech, myslím, že jsem tu asi nejšťastnější. Nejela jsem sama, vzala jsem si sebou i kolo. Budu tu jenom měsíc, možná měsíc a týden, ale chci si to užít na plno. Jak jsem řekla minule, plánů mám opět plno, snů též. Tak jsem se rozhodla, že si to opět radši sepíšu, abych na nic nezapomněla a doufám, že z toho udělám nezapomenutelný měsíc dle mých představ. Budu jezdit na kole, chodit do přírody, na procházky, do lesa, odjedu na chalupu - bez signálu, bez internetu a s kadibudkou, budu koukat na Chalupáře a válet se na peci, zkrátka bude to moc fajn! :)


  1. Pustit se do nového online byznysu.
  2. Projet si jižní Čechy na kole. (ještě je nemám celý)
  3. Nezmeškat rybářské slavnosti.
  4. Odjet na chalupu, válet se v trávě, pozorovat mraky a číst si knížky. (zbytek brzo napravím) 
  5. Přečíst si Miluj svůj život.
  6. A taky Továrnu na sny. 
  7. Koupit si Okamžiky štěstí a přečíst je. 
  8. Dočíst knížku o Hygge.
  9. Běhat v lese.
  10. Objet Svět dokola na kole.
  11. Jít s babičkou na borůvky. 
  12. Jít na houby.
  13. Dát si borůvkové knedlíky se strouhankou, smetanou a máslem. 
  14. Podívat se na Šumavu.
  15. Navštívit Budapešť.
  16. Stanovat.
  17. Spát pod širákem.
  18. Pozorovat perseidy. (aspoň fotka z toho víkendu, kdy jsme je pozorovali)
  19. Podívat se na Lipno.
  20. Jít na Stezku korunami stromů.
  21. Dojet na Červenou Lhotu.
  22. Peršlák na kole.
  23. Dojet na Nové Hrady.
  24. Rakousko - Gmund.
  25. Projet si severní Rakousko na kole.
  26. Hrad Rožmberk.
  27. Vítův Kámen + Lipno.
  28. Udělat si fotku stanu s noční oblohou a lesem.
  29. Udělat táborák, opíkat buřty a zpívat národní písně.
  30. Pořádná grilovačka.
  31. Odjet na chalupu sama. (no skoro, ale sami jsme tam byli :D) 
  32. Vltavská cyklistická stezka
  33. Navštívit Holašovice.
  34. Jezero Laka
  35. Zámek Blatná.
  36. Židova Strouha.
  37. Veselské Pískovny.
  38. Podívat se do Polska.
  39. Linz.
  40. Hallstatt.
  41. Udělat si fotoalbum z cest.
  42. Narozeninová oslava Markéty.
  43. Sehnat letenky na Madeiru.
  44. Zabalit se.
  45. Naučit se jezdit na skateboardu.
  46. Borůvkový koláč.
  47. Bramboračka s houbami.
  48. Kapří hranolky.
  49. Čína.
  50. Zahrát si zase badminton.
  51. Cukrfree kurz.
  52. Vinobraní.
  53. Výlet do Vídně.
  54. Výlet do Karlových Varů
  55. ?

A jaké máte plány vy na zbytek léta? Inspirujte mě něčím zajímavým :)
PS: A kdybyste se chtěli přidat a něco podniknout spolu se mnou, tak budu jenom ráda! :)

francie

A tak jsem řekla Francii ahoj

8:20

aneb jsem zase zpátky doma. Říká se, že v tom nejlepším se má přestat, že jo. Taky se říká, že by člověk měl dělat jenom to, co ho baví, naučit se říkat ne, sepsat si své sny a taky . . . No zkrátka se toho říká fakt hodně, ale já jsem se tak nějak rozhodla, že se asi hlavně začnu řídit tím, co mi říká mé tělo a moje mysl a naslouchat sama sobě. A tak jsem z Francie odletěla zpátky domů. Nebyl to jednoznačný impuls, bylo to trochu těžší, ale nakonec to k tomu tak nějak dospělo.


A jak to teda bylo? Svým způsobem jsem byla ve Francii hodně šťastná - i jen pouhý měsíc a něco mi dal opravdu hodně. Dostala jsem tu spoustu lekcí a dokázala si splnit i některé sny (všechno jsem nestihla). Ale byly dny, kdy jsem si říkala, jestli je tohle opravdu ono. Bylo to hlavně ze začátku a problém byl v tom, že jsem před odletem musela brát léky, které měly vliv na hormony a jakmile si jednou rozházím hormony, tak je to v pr... Má to na mě velký vliv, mám deprese, jsem nešťastná, zkrátka to jsem nejsem vůbec já. Takže takhle nějak zde probíhalo mých prvních 14 dní, než jsem to dostala pod kontrolu a pak se zase dala do normálu. Bylo to už víc v pohodě, neměla jsem své stavy, kdy jsem hlubokodlouze přemýšlela o životě a o tom, jestli tu mám zůstat.


Začala jsem zase žít normálně a užívat si života, učit se francouzsky, dokonce randit i s jedním úžasným Francouzem a prostě to bylo moc fajn. Naučila jsem se zase milovat, najít v sobě city, vášeň, rozhodovat se srdcem, ne hlavou a přitroublým strachem. Ale řekla bych, že možná 1% mě pořád něco postrádalo. A chtě nechtě asi tak nějak pořád vysílalo nějaký signál vesmíru, který to určitě zaznamenal. Ale zbylých 99% bylo ve Francii spokojeno. Obvykle nemám problém, popsat to, co cítím, či co se ve mně dělo, ale tohle je fakt komplikovaný. Ale opravdu to bylo, tak, že jsem tam byla moc šťastná, ale bylo určité malé ale.


Pořád jsem tak nějak počítala s tím, že ve Francii budu minimálně do konce srpna, v lepším případě do půlky září, ale poslední víkend jsem se i přistihla, že brečím (? - naposledy jsem brečela, ani nepamatuju). A tak nějak jsem zase začala přemýšlet a uvažovat. Jak jsem již řekla, byla jsem ve Francii šťastná, jen jsem si pořád nebyla jistá, jestli jsem to takhle chtěla a jestli to je tak, jak jsem o tom vždy snila a hlavně, jestli au-pairing byl ta nejlepší volba pro to, jak tomu uskutečnění napomoc. Ale fajn, šla jsem spát, vypsala jsem se z toho, následovně celý druhý den byl zase v pohodě a já si ho zcela užila na paddleboardech.


A pak přišlo další ráno a šok - vlastně možná radostná zpráva. Mamka dětí mě poprosila, jestli by mi nevadilo, kdybych letěla domů o něco trochu dřív, konkrétně další týden. Chtěli by strávit zbytek léta s dětmi sami, prý vůbec nic není špatně, ale prostě by chtěli být zase jako rodina, jenom oni 4 sami. Nejdřív jsem brečela, moc, asi proto, že jsem věděla, že mám poslední dva týdny na to, abych viděla Rubena a k tomu ještě stihla všechno možné. Ale potom se část mě radovala a chtěla jsem, abych už seděla v letadle. Tak nějak mi to léto v Česku chybělo.


Na jednu stranu mě mrzí, že jsem toho hodně nestihla a že to nebylo takové, jaké jsem o tom snila. Na druhou stranu mi to hodně dalo. Zažila jsem mé nejlepší rande v životě. Motýlky v břiše, jiskření, vášeň, napětí. Naučila jsem se milovat, mít se víc ráda a dělat to, co cítím (co kdybych později litovala toho, že jsem to neudělala?!). Naučila jsem se nepřetvařovat, na nic si nehrát, být přirozená a začala jsem s francouzštinou. Nic nezavrhuju, ale pro teď je to konec. Jsem ráda, že tomu moje rodina trochu dopomohla a letěla jsem domů, rozhodně to tak má být i za cenu toho, že jsem třeba ztratila i svého pontencionálního francouzského manžela :D. Těšila jsem se domů, na houby, na borůvky, na knedlíky, na stanování a na svoji rodinu a nejbližší přátelé. Mám tolik snů a věcí na seznamu, co chci podniknout, takže už se nemůžu dočkat.


Takže díky moc Francie za všechno, byla jsi úžasná! Jednou (brzy) se sem zase vrátím/odstěhuju a uděláme to celé ještě jednou, znovu a jinak. A bude to úžasné, už teď jsem si tím jistá ♥

Počet zobrazení stránky