.entry-content:after { content: url(http://i1044.photobucket.com/albums/b442/dominikal/podpis_zpsx00mxttg.png?t=1497385843); }
sny

A co teď?

8:00

Jak jsem psala minule, jsem zpátky doma. Ale moc jsem se na to svým způsobem těšila. Přijela jsem domů, vybalila, zabalila a jela zase pryč. Do jižních Čech, myslím, že jsem tu asi nejšťastnější. Nejela jsem sama, vzala jsem si sebou i kolo. Budu tu jenom měsíc, možná měsíc a týden, ale chci si to užít na plno. Jak jsem řekla minule, plánů mám opět plno, snů též. Tak jsem se rozhodla, že si to opět radši sepíšu, abych na nic nezapomněla a doufám, že z toho udělám nezapomenutelný měsíc dle mých představ. Budu jezdit na kole, chodit do přírody, na procházky, do lesa, odjedu na chalupu - bez signálu, bez internetu a s kadibudkou, budu koukat na Chalupáře a válet se na peci, zkrátka bude to moc fajn! :)


  1. Pustit se do nového online byznysu.
  2. Projet si jižní Čechy na kole. (ještě je nemám celý)
  3. Podívat se na Šumavu.
  4. Nezmeškat rybářské slavnosti.
  5. Odjet na chalupu, válet se v trávě, pozorovat mraky a číst si knížky. (zbytek brzo napravím) 
  6. Přečíst si Miluj svůj život.
  7. A taky Továrnu na sny. 
  8. Koupit si Okamžiky štěstí a přečíst je. 
  9. Dočíst knížku o Hygge.
  10. Běhat v lese.
  11. Objet Svět dokola na kole.
  12. Jít s babičkou na borůvky. 
  13. Jít na houby.
  14. Dát si borůvkové knedlíky se strouhankou, smetanou a máslem. 
  15. Podívat se na Šumavu.
  16. Navštívit Budapešť.
  17. Stanovat.
  18. Spát pod širákem.
  19. Pozorovat perseidy. (aspoň fotka z toho víkendu, kdy jsme je pozorovali)
  20. Podívat se na Lipno.
  21. Jít na Stezku korunami stromů.
  22. Dojet na Červenou Lhotu.
  23. Peršlák na kole.
  24. Dojet na Nové Hrady.
  25. Rakousko - Gmund.
  26. Projet si severní Rakousko na kole.
  27. Hrad Rožmberk.
  28. Vítův Kámen + Lipno.
  29. Udělat si fotku stanu s noční oblohou a lesem.
  30. Udělat táborák, opíkat buřty a zpívat národní písně.
  31. Pořádná grilovačka.
  32. Odjet na chalupu sama. (no skoro, ale sami jsme tam byli :D) 
  33. Vltavská cyklistická stezka
  34. Navštívit Holašovice.
  35. Jezero Laka
  36. Zámek Blatná.
  37. Židova Strouha.
  38. Veselské Pískovny.
  39. Podívat se do Polska.
  40. Linz.
  41. Hallstatt.
  42. Udělat si fotoalbum z cest.
  43. Narozeninová oslava Markéty.
  44. Sehnat letenky na Madeiru.
  45. Zabalit se.
  46. Naučit se jezdit na skateboardu.
  47. Borůvkový koláč.
  48. Bramboračka s houbami.
  49. Kapří hranolky.
  50. Čína.
  51. Zahrát si zase badminton.
  52. Cukrfree kurz.
  53. Vinobraní.
  54. Výlet do Vídně.
  55. Výlet do Karlových Varů
  56. ?

A jaké máte plány vy na zbytek léta? Inspirujte mě něčím zajímavým :)
PS: A kdybyste se chtěli přidat a něco podniknout spolu se mnou, tak budu jenom ráda! :)

francie

A tak jsem řekla Francii ahoj

8:20

aneb jsem zase zpátky doma. Říká se, že v tom nejlepším se má přestat, že jo. Taky se říká, že by člověk měl dělat jenom to, co ho baví, naučit se říkat ne, sepsat si své sny a taky . . . No zkrátka se toho říká fakt hodně, ale já jsem se tak nějak rozhodla, že se asi hlavně začnu řídit tím, co mi říká mé tělo a moje mysl a naslouchat sama sobě. A tak jsem z Francie odletěla zpátky domů. Nebyl to jednoznačný impuls, bylo to trochu těžší, ale nakonec to k tomu tak nějak dospělo.


A jak to teda bylo? Svým způsobem jsem byla ve Francii hodně šťastná - i jen pouhý měsíc a něco mi dal opravdu hodně. Dostala jsem tu spoustu lekcí a dokázala si splnit i některé sny (všechno jsem nestihla). Ale byly dny, kdy jsem si říkala, jestli je tohle opravdu ono. Bylo to hlavně ze začátku a problém byl v tom, že jsem před odletem musela brát léky, které měly vliv na hormony a jakmile si jednou rozházím hormony, tak je to v pr... Má to na mě velký vliv, mám deprese, jsem nešťastná, zkrátka to jsem nejsem vůbec já. Takže takhle nějak zde probíhalo mých prvních 14 dní, než jsem to dostala pod kontrolu a pak se zase dala do normálu. Bylo to už víc v pohodě, neměla jsem své stavy, kdy jsem hlubokodlouze přemýšlela o životě a o tom, jestli tu mám zůstat.


Začala jsem zase žít normálně a užívat si života, učit se francouzsky, dokonce randit i s jedním úžasným Francouzem a prostě to bylo moc fajn. Naučila jsem se zase milovat, najít v sobě city, vášeň, rozhodovat se srdcem, ne hlavou a přitroublým strachem. Ale řekla bych, že možná 1% mě pořád něco postrádalo. A chtě nechtě asi tak nějak pořád vysílalo nějaký signál vesmíru, který to určitě zaznamenal. Ale zbylých 99% bylo ve Francii spokojeno. Obvykle nemám problém, popsat to, co cítím, či co se ve mně dělo, ale tohle je fakt komplikovaný. Ale opravdu to bylo, tak, že jsem tam byla moc šťastná, ale bylo určité malé ale.


Pořád jsem tak nějak počítala s tím, že ve Francii budu minimálně do konce srpna, v lepším případě do půlky září, ale poslední víkend jsem se i přistihla, že brečím (? - naposledy jsem brečela, ani nepamatuju). A tak nějak jsem zase začala přemýšlet a uvažovat. Jak jsem již řekla, byla jsem ve Francii šťastná, jen jsem si pořád nebyla jistá, jestli jsem to takhle chtěla a jestli to je tak, jak jsem o tom vždy snila a hlavně, jestli au-pairing byl ta nejlepší volba pro to, jak tomu uskutečnění napomoc. Ale fajn, šla jsem spát, vypsala jsem se z toho, následovně celý druhý den jsem strávila s Rubem a bylo mi zase krásně. Jako kdykoliv, kdy jsme byli spolu. Bylo to jiné, moc fajn. Děsně moc se snažil mluvit anglicky, já se zase snažila mluvit francouzsky, celou dobu když jsme vždy byli spolu jsme se smáli, od začátku až do konce. Bylo to nenucené, nikam jsme nespěchali, jeden druhého nikam netlačili. Bylo nám spolu moc fajn.


A pak přišlo ráno a šok - vlastně možná radostná zpráva. Mamka dětí mě poprosila, jestli by mi nevadilo, kdybych letěla domů o něco trochu dřív, konkrétně další týden. Chtěli by strávit zbytek léta s dětmi sami, prý vůbec nic není špatně, ale prostě by chtěli být zase jako rodina, jenom oni 4 sami. Nejdřív jsem brečela, moc, asi proto, že jsem věděla, že mám poslední dva týdny na to, abych viděla Rubena a k tomu ještě stihla všechno možné. Ale potom se část mě radovala a chtěla jsem, abych už seděla v letadle. Tak nějak mi to léto v Česku chybělo.


Na jednu stranu mě mrzí, že jsem toho hodně nestihla a že to nebylo takové, jaké jsem o tom snila. Na druhou stranu mi to hodně dalo. Zažila jsem mé nejlepší rande v životě. Motýlky v břiše, jiskření, vášeň, napětí. Naučila jsem se milovat, mít se víc ráda a dělat to, co cítím (co kdybych později litovala toho, že jsem to neudělala?!). Naučila jsem se nepřetvařovat, na nic si nehrát, být přirozená a začala jsem s francouzštinou. Nic nezavrhuju, ale pro teď je to konec. Jsem ráda, že tomu moje rodina trochu dopomohla a letěla jsem domů, rozhodně to tak má být i za cenu toho, že jsem třeba ztratila i svého pontencionálního francouzského manžela :D. Těšila jsem se domů, na houby, na borůvky, na knedlíky, na stanování a na svoji rodinu a nejbližší přátelé. Mám tolik snů a věcí na seznamu, co chci podniknout, takže už se nemůžu dočkat.


Takže díky moc Francie za všechno, byla jsi úžasná! Jednou (brzy) se sem zase vrátím/odstěhuju a uděláme to celé ještě jednou, znovu a jinak. A bude to úžasné, už teď jsem si tím jistá ♥

francie

Francouzky (ne)tloustnou, aperitiv a jiné strasti po francouzsku

8:00

Francouzsky netloustnou, jsou krásné, mají šmrc, kouzlo, neustále o sebe pečují, pořádají večeře a oh la la! Zkrátka, kdo by nechtěl být pravou Francouzkou, že? No já třeba fakt ne! Teda teď už ne, dřív možná ano, ale už jsem si to rozmyslela, po tom, co jsem utrpěla kulturní šok po francouzsku. Třeba jste možná někdy byli také obětí všech těch krásných knížek o Francouzkách, které na ně pějí jenom samé ódy, hezky se čtou a jsou tak "nenucené", že se jim opravdu lehce a snadno uvěří. Kdo by nechtěl být nenuceně sexy a šmrc, tak jako se to popisuje ve všech knihách?! Navíc všichni o tom mluvili, všichni vždycky říkali, že je to pravda, tak proč by tomu tak nebylo, že?


A tak jsem přiletěla do Francie. Byla jsem tak trochu unavená a ještě stále ovíněná zbytkovým alkoholem na to, abych šla prozkoumávat město a všechny ty tajuplné francouzské věci. Tak jsem se šla vyspat, s nadějí toho, že to všechno udělám až druhý den. A když na to přišlo a já se vydala do města, tak přišlo jedno velké zklamání, které jsem nečekala. Takže za a) - pokud nebudete v Paříži a nebudete se opravdu urputně snažit najít pravou Pařížanku, která má takový ten nenucený, přirozený styl a je chic, jen těžko takovou Francouzku najdete. Francouzky nejsou žádné dokonalé, úžasné super ženy, které vás ihned oslní. Strávila jsem tím celou dobu, abych u nás v Provence našla TU ženu podle všech těch knížek, která bude pravá Francouzka se vším všudy a už na první pohled vás okouzlí . . . No a doposud se mi to povedlo jen asi 4x. Francouzky jsou zcela obyčejné a normální ženy, stejně tak jako my. Oblékají se pohodlně, nemalují se, nejsou vždy hubené jako laňky, kouří, pijí, nosí tepláky a světe div se, klidně i stráví celou sobotu v pyžamu.


Další zjištění, které jsem zjistila - Francouzky tloustnou. Ano! A já bohužel s nimi - no nedivte se, ale francouzská kuchyně je tak báječná, že jsem sem nepřijela proto, abych tu držela nějaký pust či šla na detox, ale proto, abych ochutnala ty pravé makronky, křupavou bagetku, croissant a jiné delikatesy. Takže žádný takový, že netloustnou. Ano viděla jsem pár žen ve věku, které byly krásně štíhlé a bylo vidět, že jim na jejich postavě záleží a pečují o sebe, ale rozhodně to neplatí pro všechny. Francouzky nechodí pěšky, aby se udržovaly štíhlé, jí s láskou (stejně tak jako já) a rozhodně si neodpírají. Ať žijí aperitivy a francouzská voda (víno)!


Ale našly se i věci, v kterých ani jedna z těch knížek rozhodně nelhala, jako například účesy - Francouzky opravdu nosí jednoduché účesy, vlasy mají střižené takovým způsobem, aby to lichotilo jejich tvaru obličeje a bylo to jednoduché na údržbu. Kadeřnické salóny tu vidíte na každém rohu. Potom to taky byla ta část o vaření. Pokud vyloženě nepotkáte zapálenou ženu do vaření, Francouzky nevaří pokud nemusí. Rády pořádají různé aperitivy, večeře a jiné dýchánky, ale všechny knížky se shodují s realitou - z větší části je občerstvení nakoupené, objednané nebo zhotovené na zakázku. Nač se s tím patlat, když to může udělat někdo jiný za vás a vy si tím můžete ušetřit čas.


No a pak taky trhy! Tohle byla Francie, o které jsem vždy snila a jak jsem si ji vždy představovala. A taky to tak je. Každou neděli, bez ohledu na to, jak velké dané město či vesnice je se všude konají trhy. Nikdo není doma, nikdo nestojí u plotny a všichni vyrážejí na trhy, nakoupit čerstvé a lokální potraviny. Od chleba, baget, ovoce, zeleniny, sýru, masa, ryb až po oblečení či pečená kuřata a jiná hotová jídla. Takže si lidé častokrát z trhu odnesou už hotový oběd, který si ihned dají. V tomhle mě Francie dostala a ihned jsem si ji zamilovala. Vždycky se nemůžu dočkat, než bude neděle a já zase půjdu na trhy, tohle mi rozhodně bude chybět!


Takže suma sumárum, opět se mi potvrdila jedna věta z mé oblíbené knížky: "Nevěřte všemu, co slyšíte.". Nic není tak perfektní, jak se zdá, věci jsou častokrát zmedializované a zidealizované. Kolikrát je lepší nic neočekávat a radovat se z přítomnosti a toho co je. Rozhodně teď už vím, že málokdy najdete pravou Francouzku, obzvláště v naší generaci a já už se za tímto skoro neexistujícím ideálem nebudu hnát. :)

recepty

Kanelbullar | Cinnamon buns | Skořicový šnek

8:00

První věc, kterou si mě Švédsko ihned po mém příjezdu dostalo, byla FIKA. Fika znamená dát si šálek kávy/čaje a k tomu vždy něco dobrého a být při tom obklopen lidmi, které máte rádi, sdílet společně všechny radosti, historky, drby, nadšení a takhle to dělat i klidně třeba 3x denně. Dostalo nás to všechny a s holkama jsme pravidelně pořádali naši drbací fiku každý týden. K fice by samozřejmě nemělo chybět něco typicky švédského. Jelikož čoko koule z Ikei už byly ohrané, ráda jsem vyzkoušela kanelbullar neboli tzv. cinnamon bun, do kterého jsem se zamilovala. A když jsem potom ještě vyzkoušela vanilkovou verzi s mandlemi tzv. toscabullar, mohla jsem se zbláznit, jak to bylo dobré! Po návratu domů mi to neuvěřitelně chybělo a hned třetí den jsem si je musela upéct a tady vám přináším recept na onu dobrotu :)


Budete potřebovat (asi 26 kusů):
  • 650 g hladké mouky 
  • 330 g mléka
  • 125 g nesoleného másla
  • 80 g cukru
  • 2 vejce
  • 15 g droždí
  • půl lžičky soli
  • lžička kardamonu
náplň
  • 160 g nesoleného másla
  • 2 lžičky skořice
  • půl lžičky kardamomu 
  • 150 g cukru
  • perlový cukr na ozdobu

1. Rozehřejte máslo, přilijte k němu mléko, tím se máslo tak akorát ochladí a chladné mléko z lednice ohřeje. Rozdrobte do směsi droždí, přidejte cukr, vejce, kardamon, přisypejte mouku a vyhněťte hladké nelepivé těsto a nechte hodinu zrát. Čím déle budete hníst, tím lépe, neboť aspoň tak mi to bylo prozdrazeno ve Finsku, pokud máte robota, prý tam těsto klidně nechte i hodinu hníst. Rozdíl je opravdu znát. Jednou jsem to hnětla jen chvilku a po druhé půl hodiny. Rozdíl byl znatelný a těsto bylo mnohem víc vláčné!

2. Na náplň budete potřebovat povolené máslo, takže ho nedávejte do lednice, zkuste na to nezapomenout. Lze ho i rozehřát, ale těsto pak rychleji kyne a hůř se s ním manipuluje. Jednoduše máslo nechte povolit a utřete s cukrem, skořicí a kardamomem.

3. Těsto po vykynutí rozdělte rozválejte na necelý půl centimetr a potřete máslovým krémem. Zaviňte a nakrájejte na šneky vysoké cca 2 cm - tím pádem vám vzniknou jednoduší korvapuusti. Klasické kanelbulle, jež můžete vidět na fotce, se motají přibližně takto.

4. Naskládejte na plech vymazaný máslem a vysypaný moukou nebo vyložený pečicím papírem. Troubu rozehřejte na 200 stupňů a nechte mezitím šneky dokynout. Posypejte perlovým cukrem nebo nechte jen tak a dejte péct na cca 20 minut.


Bon apétit!

PS: Ještě se omlouvám, že jsem vás včera trochu zmátla článkem, který jsem omylem publikovala, někteří z vás ho viděli. Jen jsem si ho chtěla předem napsat a omylem jsem ho publikovala a přišla jsem na to náhodou až druhý den ráno. Jsem ve Francii, nejsem v ČR, ale mám v plánu se vrátit na pár týdnů domů. Brzy, vám prozradím vše. 

cestování

Odstěhovala jsem se do Francie

10:42

Ještě teda ne natrvalo, ale na nějaký čas ano. Jestli už mě sledujete nějaký čas, určitě vám neuniklo, že jsem kdysi s velkým nadšením a zápalem psala o všem, co se týkalo Francie. Francii jsem vždy milovala, snila o ní, o bagetkách, makronkách, všem těch dortech, levanduli a třeba i o francouzském manželi, co si mě jednoho dne vezme. Ale rozhodně jsem snila i o tom, že bych se sem na nějaký čas odstěhovala a okusila ten pravý život po francouzsku.


Tahle moje "posedlost" se datuje už nějaký ten čas zpátky. Řekla bych, že to klidně už bude i třeba 7 let, možná i 8, kdy jsem si poprvé v knihovně půjčila knížku s příznačným názvem Francouzky netloustnou a zamilovala jsem se nejen do samotné knížky, ale i autorky a i všeho co se týkalo Francie. Následně tato mánie pokračovala i u mé tety. Jedna s druhou jsme vždy nadšeně o těchto věcech klábosily, předávaly si různé informace a tipy na nové knihy o Francouzkách. U mě se tato láska stupňovala čím dál tím víc a víc a neustále mě přepadala touha být jako ony. A kdykoliv vyšla jakákoliv nová kniha s podobnými rysy a třeba čirou náhodou se blížily moje narozeniny či Vánoce, ihned jsem věděla, co si přát.


Má láska k Francii se prohloubila ještě více v momentě, kdy jsem poprvé viděla film Julie a Julia, nutno říci, že do teď se toho filmu nemohu nabažit a mohla bych se na něj dívat neustále pořád a pořád dokola. A tak jsem se na jaře minulého roku, rozhodla, že se do té mé vysněné Francie na celé léto odjedu. Totiž chápejte to tak, byla jsem single a představa, že budu celé léto doma, mě opravdu neuvěřitelně šíleným způsobem děsila. Po těch letech jsem už ani nevěděla jaké je to být sám a neuměla jsem si to ani představit a proto jsem se rozhodla, že si konečně tento sen splním. Nakonec jsem to odpískala se slovy, že je to totální blbost, protože akorát utíkám sama před sebou a nic se tím nevyřeší. A tak čas plynul dál a já stále snila o mé milované Francii dál.


Pak jsem se ocitla ve Švédsku na jaře tohoto roku. V domě, kde jsem bydlela měl pokoj hned vedle mě Francouz (náhoda?) a dole bydlela holka, co uměla mluvit francouzsky (že by další náhoda). Ostatně s lidmi z Francie, jsem se vždy po celou dobu pobytu velice ráda sdružovala a užívala si jejich přítomnost. Ale už před samotnými Vánocemi jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že letos už to teda konečně udělám a pojedu sem! Nápadů, jak to udělat jsem měla několik, ale potom mi přišlo jako nejvýhodnější sem odjet jako au-pair. Práce to není nijak složitá, nebudu muset řešit bydlení, stravu, dostanu se do francouzského prostředí a budu přímo u samotného zdroje a uvidím, jak to všechno vlastně funguje a je.


A někdy v květnu jsem se pustila do hledání a během asi dvou nebo tří dnů jsem měla vybráno a akorát jsem si domlouvala termín na pohovor na skypu. Všechno klaplo a hned zkraje července jsem odlítala do Marseille. Plná nadšení a radosti, jaké to celé bude, jak bude všechno úžasné a jak budou všude vonět levandule. V ruce jsem držela mobil, celá nažhavená začít tu používat Tinder, který jsem si dva týdny před odletem založila doma s vidinou seznámit se s nějakými novými lidmi (případně s mým potencionálním francouzským manželem haha).


A tak uběhlo pár dní, pár týdnů a já už jsem tu skoro měsíc. Musím říci, že Francie není úplně taková, jak jsem si ji celou dobu představovala, ale přesto všechno je krásná (víc se o tom rozepíšu zase někdy jindy). A Tinder? Tak na ten už jsem rezignovala, buď je plný imigrantů a nebo lidí, co anglicky moc neumí, ale na rande jsem tu už byla 3x! Učím se tu spoustu novým věcem, najít cestu zase sama k sobě, mít se ráda a víc si naslouchat. Zkrátka, přes to všechno jsem tu stále šťastná. :)

Počet zobrazení stránky